„Díky tobě se učím milovat“

cover_BOOK.inddTa kniha se mi jednoho dne objevila na pracovním stole.” Vaše spřízněná duše”, sálal z růžové obálky její název, autorka Tara Springett. Objevila se prostě jen tak, zničehonic… až na to, že „zničehonic“ se v životě neděje vůbec nic. I tuhle „náhodu“ jsem zhltla téměř okamžitě. A pak přišel nápad požádat její autorku o rozhovor.

Vyšlo to. Setkaly jsme se prostřednictvím SKYPE a povídaly si o spřízněných duších. „Předně chci říct, že nezastávám názor, že spřízněné duše jsou dvě rozdělené části jedné duše, která byla kdysi celistvou,“ začíná Tara.

Podle čeho se tedy spřízněné duše poznají?

Podle určitých principů, které mezi nimi fungují. Tím nejdůležitějším je, že se svou spřízněnou duší neustále prohlubujeme svou schopnost milovat. V každém partnerském vztahu jsme konfrontováni s chováním partnera, které nás nějakým způsobem zraňuje. Nebo jsme to my sami, kdo zraňuje svého partnera.

Je to ale právě láska, která nás učí vystoupit ze svých vlastních sobeckých potřeb a pochopit naše nebo partnerovo chování. Díky tomu v sobě rozvíjíme schopnost milovat… Je to neustálý proces, který ovšem předpokládá, že k němu na obou stranách existuje ochota (zdůrazní). Takový vztah potom nazývám vztahem spřízněných duší. Vztah dvou lidí je fantastickou příležitostí, jak se stát víc milující bytostí!

Důležitá je tedy ochota a schopnost dvou lidí se neustále rozvíjet – a rozvíjet se spolu. Pokud toto tedy chybí, není to podle vás vztah spřízněných duší…

Ano, takovém vztahu říkám „běžný“ vztah. V něm mají partneři o sobě různé představy, myslí si, že ten druhý je nejbáječnější na světě, nějakou dobu mezi nimi funguje i obrovská sexuální přitažlivost… dokud nepřijde procitnutí do reality, kdy pochopí, že to všechno o druhém byly pouze představy. Začnou se navzájem štvát nebo se spolu nudit, přestávají si rozumět.

V tom okamžiku spolu buď začnou bojovat nebo mezi nimi začne panovat uměle navozený mír. Obě možnosti ale mohou vést k jejich vzájemnému odcizení nebo ke konečnému rozpadu vztahu. Jen málo párů chápe partnerský vztah jako skvělou možnost k duchovnímu růstu!

Jen málo párů chápe partnerský vztah jako možnost k duchovnímu růstu.

A co když je k růstu nakloněn pouze jeden z partnerů? Nastává tato možnost také ve vztahu spřízněných duší?

Ne, to se děje v běžném vztahu. Většinou to bývá žena, kdo chce v lásce růst, a muž, kdo na zajetém stavu nechce nic měnit. A tak se žena stále dokola snaží a muž stále nereaguje. To je pro ženu, ale vlastně i pro muže velmi nezdravý, neuspokojující vztah.

Proto je velmi důležité, aby ti, kdo jsou sami a hledají si partnera, hned při seznámení rozpoznali vůli druhého k duchovnímu růstu

v lásce. První okamžiky jsou opravdu důležité, je v nich naprosto všechno! Jako celá rostlina obsažená v jednom jediném semínku. Ve své knize uvádím šest základních otázek usnadňujících poznání druhého. Jsou prověřené praxí (směje se), mou vlastní a také řadou mých klientů. (Tara působí jako buddhistická učitelka a psychoterapeutka, pozn.red.)

Pro ty, kteří ji zatím nečetli, můžete zmínit alespoň některé z těch hlavních?

Zaprvé, jak se vedle něj, ní cítím? (pro zjednodušení překladu z angličtiny do češtiny uvažujme, že mluvčím je žena a jejím partnerem je muž, pozn.red.) Jde o to přesunout pozornost od svého partnera, jak je skvělý a jedinečný, zpátky k sobě, ke své duši, ke svým vlastním pocitům.

Cítím se vedle něj spokojená, milovaná a přijímaná taková, jaká jsem? Nebo se cítím unavená, otrávená, bez energie? Cítím se vedle něj krásná a jako bohyně, nebo se cítím příliš tlustá a nudná? A k těmto pocitům nemusí mezi dvěma partnery padnout jediné slovo; jde skutečně o mimoslovní vnímání vyvěrající z našeho nevědomí.

Cítím se vedle něj spokojená, milovaná a přijímaná taková, jaká jsem?

Další otázka začíná imaginací: Když si představím, že jsem tímto partnerem, a z této pozice se rozhlédnu kolem, jaký svět jeho očima vidím? Vidím ho jako hravé místo plné krásy, radosti a příležitostí, nebo jako smutné místo plné soupeření a bojů? Potřebujeme vidět, v jakém světě tento partner vlastně žije. A pak přichází ta důležitá otázka: Chci já (zdůrazní) žít v tomto světě?

(odmlčí se) Často se stává, že jeden z partnerů vidí naprosto přesně, v jaké neutěšené představě světa ten druhý žije, a vstupuje do vztahu s ním se záchranářskými pocity „Vysvobodím ho z toho utrpení! Pomohu mu dostat se do daleko šťastnějšího světa!“ Jenže takhle to nefunguje… Jedním ze zákonů dynamiky ve vztahu je, že partner s nižším energetickým nastavením, ten, který je ve smutnějším, méně šťastném „módu“, toho druhého a potažmo celý vztah bohužel pomalu stahuje dolů…

To nezní jako dobrá prognóza vztahu a vůbec života takového člověka. Naštěstí existují změny coby hybatelé nejenom našeho osobního duchovního rozvoje, ale i vztahu jako takového.

Ano, to je přesně ono: Když si hned zpočátku vyberete takového partnera, který je ochotný a schopný se měnit, potom podobný nesoulad, jako je tento, není tak velký problém. Protože partner je otevřený změně a vývoji, zatímco ten druhý ho může povzbuzovat a učit. Nezachraňovat – ale ukazovat cestu. Jít po ní ale musí sám. A pak se může stát, že to je náš partner, kdo za nějakou dobu bude ukazovat cestu nám.

Takhle funguje vztah dvou spřízněných duší: vzájemně si pomáhají na cestě duchovního růstu, kterou by samy absolvovaly daleko pomaleji. Smysl toho je díky druhému v sobě rozvinout svůj nejvyšší potenciál, se kterým všichni přicházíme na tento svět: Schopnost milovat. Ale pozor: ochota obou partnerů ke neustálému vzájemnému růstu je předpokladem pro každý (zdůrazní) zdravý vztah dvou lidí, nejenom ve vztahu spřízněných duší.

(Spřízněné duše) Vzájemně si pomáhají na cestě duchovního růstu, kterou by samy absolvovaly pomaleji.

Za jakých podmínek mají spřízněné duše šanci se potkat? Musejí si obě nejdřív projít určitými životními zkušenostmi?

Ze všeho nejdřív by člověk měl podobný „blízký“ vztah navázat sám k sobě. Pokud sám není ochoten růst a prohlubovat své poznání o životě pomocí lásky, pak nemůže očekávat, že mu to přinese ten druhý.

Dalším krokem pro ty, kdo nemají partnera, je, aby se skutečně vnitřně rozhodli a řekli si, třeba i nahlas a několikrát: „Doopravdy si přeji potkat někoho, kdo se pro mě hodí a odpovídá mému duchovnímu rozvoji.“ Vyslat Vesmíru své jasné stanovisko, silný záměr, že si opravdu

přeji potkat svou spřízněnou duši. A potom pracovat s vizualizací, každý den, zas a znovu.

(odmlčí se) A ještě jedna maličkost: Pokud chci opravdu potkat svou spřízněnou duši, nesmím dělat žádné kompromisy. Vztahy „Raději něco nežli nic“ jenom odebírají energii, kterou mohu věnovat na setkání se svou skutečnou spřízněnou duší. Trpělivost… (usmívá se)

Vztahy „Raději něco nežli nic“ jenom odebírají energii.

Ve své knize zmiňujete jeden velmi užitečný nástroj, kterým lze do partnerského vztahu vnést více jasnosti, klidu, spokojenosti a naplnění. Tím nástrojem je zákon rovnováhy…

… ano, protože v každém mezilidském vztahu, aby fungoval, musí být zachován zákon rovnováhy dávání a braní. Bohužel většina žen daleko častěji víc dává, než bere, a většina mužů více bere, než dává. To ale neznamená, že jsou muži špatní – prostě takoví jsou. Může to být naopak, ale takhle je to ve většině případů.

Oba dva prostě musí do vztahu dávat stejně. Ale pozor, nemusí to být na stejné úrovni! Ten z partnerů, který může, dává víc například na úrovni materiální, například muž přináší do rodiny
„Díky tobě se učím milovat“

Ta kniha se mi jednoho dne objevila na pracovním stole.” Vaše spřízněná duše”, sálal z růžové obálky její název, autorka Tara Springett. Objevila se prostě jen tak, zničehonic… až na to, že „zničehonic“ se v životě neděje vůbec nic. I tuhle „náhodu“ jsem zhltla téměř okamžitě. A pak přišel nápad požádat její autorku o rozhovor.

19. února 2014
Vyšlo to. Setkaly jsme se prostřednictvím SKYPE a povídaly si o spřízněných duších. „Předně chci říct, že nezastávám názor, že spřízněné duše jsou dvě rozdělené části jedné duše, která byla kdysi celistvou,“ začíná Tara.

Podle čeho se tedy spřízněné duše poznají?

Podle určitých principů, které mezi nimi fungují. Tím nejdůležitějším je, že se svou spřízněnou duší neustále prohlubujeme svou schopnost milovat. V každém partnerském vztahu jsme konfrontováni s chováním partnera, které nás nějakým způsobem zraňuje. Nebo jsme to my sami, kdo zraňuje svého partnera.

Je to ale právě láska, která nás učí vystoupit ze svých vlastních sobeckých potřeb a pochopit naše nebo partnerovo chování. Díky tomu v sobě rozvíjíme schopnost milovat… Je to neustálý proces, který ovšem předpokládá, že k němu na obou stranách existuje ochota (zdůrazní). Takový vztah potom nazývám vztahem spřízněných duší. Vztah dvou lidí je fantastickou příležitostí, jak se stát víc milující bytostí!

Důležitá je tedy ochota a schopnost dvou lidí se neustále rozvíjet – a rozvíjet se spolu. Pokud toto tedy chybí, není to podle vás vztah spřízněných duší…

Ano, takovém vztahu říkám „běžný“ vztah. V něm mají partneři o sobě různé představy, myslí si, že ten druhý je nejbáječnější na světě, nějakou dobu mezi nimi funguje i obrovská sexuální přitažlivost… dokud nepřijde procitnutí do reality, kdy pochopí, že to všechno o druhém byly pouze představy. Začnou se navzájem štvát nebo se spolu nudit, přestávají si rozumět.

V tom okamžiku spolu buď začnou bojovat nebo mezi nimi začne panovat uměle navozený mír. Obě možnosti ale mohou vést k jejich vzájemnému odcizení nebo ke konečnému rozpadu vztahu. Jen málo párů chápe partnerský vztah jako skvělou možnost k duchovnímu růstu!

Jen málo párů chápe partnerský vztah jako možnost k duchovnímu růstu.

A co když je k růstu nakloněn pouze jeden z partnerů? Nastává tato možnost také ve vztahu spřízněných duší?

Ne, to se děje v běžném vztahu. Většinou to bývá žena, kdo chce v lásce růst, a muž, kdo na zajetém stavu nechce nic měnit. A tak se žena stále dokola snaží a muž stále nereaguje. To je pro ženu, ale vlastně i pro muže velmi nezdravý, neuspokojující vztah.

Proto je velmi důležité, aby ti, kdo jsou sami a hledají si partnera, hned při seznámení rozpoznali vůli druhého k duchovnímu růstu

v lásce. První okamžiky jsou opravdu důležité, je v nich naprosto všechno! Jako celá rostlina obsažená v jednom jediném semínku. Ve své knize uvádím šest základních otázek usnadňujících poznání druhého. Jsou prověřené praxí (směje se), mou vlastní a také řadou mých klientů. (Tara působí jako buddhistická učitelka a psychoterapeutka, pozn.red.)

Pro ty, kteří ji zatím nečetli, můžete zmínit alespoň některé z těch hlavních?

Zaprvé, jak se vedle něj, ní cítím? (pro zjednodušení překladu z angličtiny do češtiny uvažujme, že mluvčím je žena a jejím partnerem je muž, pozn.red.) Jde o to přesunout pozornost od svého partnera, jak je skvělý a jedinečný, zpátky k sobě, ke své duši, ke svým vlastním pocitům.

Cítím se vedle něj spokojená, milovaná a přijímaná taková, jaká jsem? Nebo se cítím unavená, otrávená, bez energie? Cítím se vedle něj krásná a jako bohyně, nebo se cítím příliš tlustá a nudná? A k těmto pocitům nemusí mezi dvěma partnery padnout jediné slovo; jde skutečně o mimoslovní vnímání vyvěrající z našeho nevědomí.

Cítím se vedle něj spokojená, milovaná a přijímaná taková, jaká jsem?

Další otázka začíná imaginací: Když si představím, že jsem tímto

partnerem, a z této pozice se rozhlédnu kolem, jaký svět jeho očima vidím? Vidím ho jako hravé místo plné krásy, radosti a příležitostí, nebo jako smutné místo plné soupeření a bojů? Potřebujeme vidět, v jakém světě tento partner vlastně žije. A pak přichází ta důležitá otázka: Chci já (zdůrazní) žít v tomto světě?

(odmlčí se) Často se stává, že jeden z partnerů vidí naprosto přesně, v jaké neutěšené představě světa ten druhý žije, a vstupuje do vztahu s ním se záchranářskými pocity „Vysvobodím ho z toho utrpení! Pomohu mu dostat se do daleko šťastnějšího světa!“ Jenže takhle to nefunguje… Jedním ze zákonů dynamiky ve vztahu je, že partner s nižším energetickým nastavením, ten, který je ve smutnějším, méně šťastném „módu“, toho druhého a potažmo celý vztah bohužel pomalu stahuje dolů…

To nezní jako dobrá prognóza vztahu a vůbec života takového člověka. Naštěstí existují změny coby hybatelé nejenom našeho osobního duchovního rozvoje, ale i vztahu jako takového.

Ano, to je přesně ono: Když si hned zpočátku vyberete takového partnera, který je ochotný a schopný se měnit, potom podobný nesoulad, jako je tento, není tak velký problém. Protože partner je otevřený změně a vývoji, zatímco ten druhý ho může povzbuzovat a učit. Nezachraňovat – ale ukazovat cestu. Jít po ní ale musí sám. A pak se může stát, že to je náš partner, kdo za nějakou dobu bude ukazovat cestu nám.

Takhle funguje vztah dvou spřízněných duší: vzájemně si pomáhají na cestě duchovního růstu, kterou by samy absolvovaly daleko pomaleji. Smysl toho je díky druhému v sobě rozvinout svůj nejvyšší potenciál, se kterým všichni přicházíme na tento svět: Schopnost milovat. Ale pozor: ochota obou partnerů ke neustálému vzájemnému růstu je předpokladem pro každý (zdůrazní) zdravý vztah dvou lidí, nejenom ve vztahu spřízněných duší.

(Spřízněné duše) Vzájemně si pomáhají na cestě duchovního růstu, kterou by samy absolvovaly pomaleji.

Za jakých podmínek mají spřízněné duše šanci se potkat? Musejí si obě nejdřív projít určitými životními zkušenostmi?

Ze všeho nejdřív by člověk měl podobný „blízký“ vztah navázat sám k sobě. Pokud sám není ochoten růst a prohlubovat své poznání o životě pomocí lásky, pak nemůže očekávat, že mu to přinese ten druhý.

Dalším krokem pro ty, kdo nemají partnera, je, aby se skutečně vnitřně rozhodli a řekli si, třeba i nahlas a několikrát: „Doopravdy si přeji potkat někoho, kdo se pro mě hodí a odpovídá mému duchovnímu rozvoji.“ Vyslat Vesmíru své jasné stanovisko, silný záměr, že si opravdu

přeji potkat svou spřízněnou duši. A potom pracovat s vizualizací, každý den, zas a znovu.

(odmlčí se) A ještě jedna maličkost: Pokud chci opravdu potkat svou spřízněnou duši, nesmím dělat žádné kompromisy. Vztahy „Raději něco nežli nic“ jenom odebírají energii, kterou mohu věnovat na setkání se svou skutečnou spřízněnou duší. Trpělivost… (usmívá se)

Vztahy „Raději něco nežli nic“ jenom odebírají energii.

Ve své knize zmiňujete jeden velmi užitečný nástroj, kterým lze do partnerského vztahu vnést více jasnosti, klidu, spokojenosti a naplnění. Tím nástrojem je zákon rovnováhy…

… ano, protože v každém mezilidském vztahu, aby fungoval, musí být zachován zákon rovnováhy dávání a braní. Bohužel většina žen daleko častěji víc dává, než bere, a většina mužů více bere, než dává. To ale neznamená, že jsou muži špatní – prostě takoví jsou. Může to být naopak, ale takhle je to ve většině případů.

Oba dva prostě musí do vztahu dávat stejně. Ale pozor, nemusí to být na stejné úrovni! Ten z partnerů, který může, dává víc například na úrovni materiální, například muž přináší do rodiny více peněz, a ten druhý, v tomto případě žena, dává víc na úrovni nehmotné, například tím, že zůstává doma s malými dětmi. Ženy si ale často neumějí říct o rovný díl toho, co jim přirozeně patří.

Je tak podle mě naprosto v pořádku, když žena řekne: „Já jsem doma s dětmi, tak si přeji, abys to dostatečně ohodnotil. Oba dva přes den pracujeme, ty v práci, já v domácnosti. Takže když přijdeš domů, o všechno, co se týká výchovy a domácnosti, se dělíme rovným dílem.“ V praxi to potom vypadá třeba tak, že se s mužem střídají, kdo v noci vstává k dětem, když pláčou.

To se v mé knize také snažím, především čtenářkám, sdělit: Je v pořádku si říct o to, co vám patří. Pak můžete být šťastné a spokojené. A když je šťastná a spokojená žena, je šťastná a spokojená celá její rodina – její muž i děti.

Náš tip:

Naším tipem není nic jiného než kniha sama. Máte-li dost odvahy a zároveň alespoň kus dobrodružného ducha v sobě, otevřete ji a zahájíte plavbu. Co Vám budu namlouvat: Místy se klidné moře zvlní přicházející bouří, místy skončíte přímo v oku hurikánu Poznání, pak možná přijde Skylla a Charybda Vašich dosavadních Iluzí, potom se v dálce začne pomalu, pomaličku objevovat světlo Přijetí a potom … To už si musí prožít každý sám.

Jinak na portálu Psychologie.cz loni na podzim vyšel o této knize moc hezký článek Spřízněné duše se chtějí a potřebují, který výstižně shrnuje podstatu knihy.

A koho zajímá osoba autorky knihy, podívá se na její www stránky. K nalezení tu jsou nejenom tipy na další knihy (zatím bohužel bez českého překladu), ale také různé motivační texty o léčení různých potíží nebo o síle zákonu přitažlivosti – který se nakonec projevuje také mezi spřízněnými dušemi.

Pár slov na závěr:

„Vztah mezi spřízněnými dušemi je vztahem mezi dvěma duševně i emocionálně dospělými lidmi. Skutečně dospělými… Proto si nemyslím, že by se spřízněné duše mohly potkat jen tak, „náhodou“. Protože téměř nikdo nedospěje jen tak, „náhodou“ – stojí za tím spousta práce. A potkat někoho, kdo je na stejné dospělé úrovni jako my sami, je velmi vědomý proces. Na druhé straně ale existují lidé, kteří nad něčím takovým nikdy vědomě nepřemýšleli – a přesto se se svou spřízněnou duší potkali,“ říká Tara.


 

Autor článku: Rina Komorádová
Zdroj: http://magazin.maitrea.cz/

 

Napsat komentář