Narození Anny Marie
Ráda bych se s Vámi podělila o poznatky a zkušenosti s porodem, tedy přesněji řečeno, s mými porody, byly totiž 3.
Vede mne k tomu ten fakt, že jak rodit a kde rodit, je stále velké a aktuální téma a pokud mé úvahy a zkušenosti pomohou alespoň jedné ženě, mamince, budu za to velmi ráda. Po napsání mého příběhu si uvědomuji, že to, že jsem příběhy napsala, pomohlo také velice mně samotné 🙂
První těhotenství a porod. Čekala jsem první děťátko. Moc jsem se na něj těšila. Informace o tom, co mne čeká, jsem měla spíš jen povrchní. Netušila jsem, nebo si nepamatuji, že bych se chtěla zabývat přípravou na těhotenství a porod nějak více do hloubky. V té době jsem měla partnera, se kterým jsem prožívala velmi těžké chvíle a spíš se mé myšlenky točily jen kolem tématu, zda vůbec bude mít děťátko tatínka, když nás tak často opouští. A musím říct, že až nyní, když píšu tyto řádky, se vracím k mému prvnímu těhotenství a porodu blíž, nechávám na sebe působit ty minulé pocity, které ve mne stále někde jsou uchovány. Už se jim nevyhýbám. Přijímám je.
Porod chlapečka proběhl z lékařského hlediska výborně. Žádné komplikace, “vše šlo jak po másle”. Ale proč jsem se potom cítila tak špatně? Chlapečka mi nechtěli po narození nechat, prý, abych s ním neupadla, aby se mu něco nestalo a ať odpočívám. Ano, chápu, ale přesto ve mne něco říkalo NE! Chtěla jsem jej mít u sebe. Nebylo to snadné, byla jsem asi jako každá maminka po porodu unavená a vyčerpaná, ale pamatuji se, že jsem sestry nějak uprosila. Začala jsem mít krátce na to vysoké teploty, nasadili mi antibiotika a to byla další věc, kterou jsem nemohla přijmout. Do toho mi partner, se kterým jsem chlapečka čekala, další den po porodu řekl, že nás opět opouští. Byla jsem nešťastná, bylo toho na mne prostě příliš. Do toho synek dostal novorozeneckou žloutenku a často jej odnášeli pod takzvané modré světlo. Z porodnice jsme odcházeli o den, či dva déle, než je běžné a byla jsem ráda, že už to máme za sebou.
Druhé těhotenství a porod.
Můj vztah s otcem mého prvního chlapečka skončil. Byli jsme nějakou dobu sami. Načerpávala jsem sílu a snažila se s tím vším nějak vypořádat. Měla jsem strach, že zůstanu s chlapečkem sama, ale zároveň jsem do žádného dalšího vztahu nespěchala. Potřebovala jsem se zahojit… Ale brzy tomu bylo jinak. Prožívám další vztah. Vše jde velice rychle, brzy s námi bydlí, je to můj současný manžel. Má velká opora a láska. V té době, jsem to ještě neviděla, byla jsem stále bolavá a nedokázala ihned milovat naplno. Bylo to opět obtížné období, ale zvládli jsme to. Po roce a něco od narození Ondráška opět otěhotním. Najednou vypluje strach. Bojím se, že budu muset rodit opět za stejných podmínek v porodnici, ale jsem rozhodnutá hledat další možné varianty a možnosti. Zabývám se tím velmi. Je to pro mne téma č. 1. Seznámila jsem se i s příběhem Lucie Groverové Suché, pořídila si skripta Aby porod nebolel. Dojímaly mne její příběhy. V nitru jsem cítila, že je to ono. Ale stále se bála přijmout ten fakt, že bych i já mohla porodit děťátko doma. Postupně jsem to začínala cítit silněji. Pochopila jsem ale, že o mém záměru nesmím mluvit, jen s těmi nejbližšími. Nezvládla bych čelit ještě strachu dalších lidí, měla jsem co dělat s tím svým. Postupně jsem jej zpracovávala a získávala stále více odvahy. Několikrát za těhotenství se mi zdálo, že rodím holčičku, rodím ji doma a bez bolesti mi vklouzne do dlaní. Krásný, překrásný pocit. Má důvěra v to, že to zvládneme, rostla. Jak se termín porodu blížil, věděla jsem, že musím přijmout i ten fakt, že bych do porodnice přeci jen musela. Věřila jsem, že to ten den vycítím. A ano, vycítila. Anička se narodila asi 14 dní před termínem, narodila se doma. Můj dvouletý synek den před tím odjel s babičkou a dědečkem na chatu. Jak to bylo krásně zařízené :-). Ráno mi odteklo trošku plodové vody a začali slabé kontrakce. Uvědomila jsem si, že už to asi přichází. Cítila jsem radost a klid. Porodnice se dnes nekoná, zůstáváme doma. Dávám prát oblečky pro miminko, neměla jsem je ještě všechny připravené. A pouštím si překrásnou hudbu, která jen umocňuje mou radost. Manžel, v té době přítel, ještě něco zařizuje ve městě. Někam odjíždí a já jsem sama se svými kontrakcemi. Snažím si je užívat, opravdu se raduji, že už dnes uvidím svou holčičku. Přes poledne kontrakce sílí a už prosím muže, aby už nikam nejezdil. Je velice citlivý, nápomocný. Když nemám kontrakci, masíruje mne záda a hladí. Sedí na posteli přede mnou, já klečím na dětské matraci a držím se jej za lýtka a mám před sebou balon. Kontrakce jsou již silné. Chvílemi usínám, ale vždy jen na chviličku. Kontrakce nejsou až do konce vůbec pravidelné. To mě překvapuje, ale neznepokojuje. Když si trošku odpočinu, muž mě vždy začne masírovat záda a spouští se další kontrakce. Jsou již velmi silné, chvílemi mě napadá, že už to asi moc dlouho nevydržím, ale začínám tlačit. Nejde to zadržet, je to silnější. Na druhé zatlačení se rodí naše Anna Marie. Vklouzne mi do rukou. Je maličká, celá od mázku. Jsme šťastní. Ihned ji dávám k prsu. Čas se zastavil. Jsme jen my. Sedím tam s ní asi půl hodiny, pak vychází placenta. Překvapily mě při tom poměrně silné kontrakce, ale jde to rychle. Ještě ten den volám našemu dětskému lékaři. Gratuluje nám a reaguje moc mile, i když je asi velice překvapený. Domlouváme se, že přijede zítra. Vše je podle nás v pořádku. Ležíme v posteli všichni tři. Právě prožíváme jeden z nejsilnějších okamžiků. Cítíme jen lásku, cítíme Boží blízkost jako nikdy před tím.
Třetí těhotenství a porod. Asi po roce zjišťuji, že čekám další děťátko. Necítím se být na to připravená, zdá se mi to velmi brzy. Postupně se s tím smiřuji a začínám se na miminko těšit. Na první gynekologickou prohlídku jdu až ve 4. měsíci. Koukají na mě jak na blázna, ještě do toho lékařce sděluji, že 2. holčičku jsem porodila doma za asistence mého partnera. Další návštěvy jsou ale v klidu. Čekám stále, kdy mi přijde nějaký impuls ohledně narození miminka. Kde jej mám porodit? Tentokrát vůbec necítím, že bych jej měla rodit doma. Jsem nervózní, protože se mi za celou dobu nic neukazuje. Do porodnice nechci, vnitřně se bráním, ale již nemám tu důvěru, jak při druhém těhotenství, že by to mohlo být doma. Obracím se s prosbou o pomoc na jednu paní léčitelku. Znám ji už dlouho a mám k ní důvěru. Doporučuje porodnici. Uvědomuji si, že jsem to vlastně věděla sama, byť jsem to moc nechtěla připustit. Jít do porodnice pro mne znamenalo překonat opravdu velký strach. Myslím, že pro mne to znamenalo sebrat v sobě mnohem více odvahy, než rodit doma. Modlila jsem se. V den, kdy poslední chlapeček přišel na svět, jsem tu jistotu a důvěru opět pocítila. V porodnici bylo vše v naprostém pořádku. Myslím si, že to bylo hlavně z toho důvodu, že jsem už nebojovala, že jsem byla připravena přijmout skoro vše. Odevzdala jsem se do rukou Božích. A narodil se Gabriel. (Gabriel = Bůh je moje síla) Byly momenty, které byly také velice krásné a hluboké, přestože jsem byla v porodnici, které jsem se nejdříve tolik bála. Následující dny v porodnici bych označila za poklidné, prožívala jsem vděk, užívala si své čerstvé miminko, klid, který pak až budeme doma, už nejspíš nebude 🙂
Cítila jsem vděk, přestože jsem se setkala i s věcmi, které se mi v porodnici nezamlouvaly. Najednou vnímám, že je to o přístupu mě samotné. Je to i o pochopení druhé strany – sester, zdravotníků, lékařů, pracujících v nelehkých podmínkách a pod velkým tlakem. A ať je péče u nás jaká chce, jsem za ni přesto ráda, protože jsou jistě země, kde není ani toto.
A na závěr bych jen ráda napsala, že jsem za vše velice vděčná. Že mne každé těhotenství i porod velmi obohatilo. Za mé 3 děti, za mého muže, který mne vždy velmi podporoval a podporuje. Za to, že jsem si konečně sedla a napsala tyto řádky. A přeji všem (těhotným) ženám, aby poslouchaly svou intuici, své nitro, které je vždy tím nejlepším rádcem. Bůh vám žehnej.
Marcela Sabolová (Haubertová)
