Ženo,
kdes nechala svůj cit?
Tys zaměnila jej za pozlátko, co třpytí se,
avšak bezcenné jest.
Volám Tě, ženo,
povstaň z prachu a popela.
Ty můžeš mnoho změnit.
Nalezni v sobě konečně
úctu k sobě samé.
Ženo, této Země,
copak neslyšíš? Zapomnělas?
Královnou stvoření měla jsi být.
Tak nech své ctnosti projevit.
Tys však propůjčila to nejcennější, co střežit máš.
Ženo, je Tvůj čas.
Životadárnou silou buď svému muži.
Buď Sluncem, které září.
Sluncem, které vyživuje a dává růst.
To vše ku pomoci této přenádherné Zemi.
Amen
Marcela Sabolová, 21. 9. 2014
Obrázek: Aneta Mišovie, obrazyprodusi.webnode.sk
